To sen byl malířův:
Byl Velký pátek!
juž západ hořel – zápal obětní –
a nejbolestnější všech lidských matek
v své křeslo klesla v mdlobě.
Kolem ní
kruh přátel úž se vroucně svíral:
Jan za ní náruč svoji prostřenou
jí ku ochraně dětsky rozevíral
a Magdalena klečí u jí kolenou.
Juž bolest nerostla, jen skalou tíží,
se snoubí navždy s duší v pohnutí;
hvězd světlo proplétá se temnou mříží
a světí rukou hořké sepnutí.
Tu tiše vchází žena Veronika
a bledá zdvihá před očima šat;
ten pohled do srdcí všem vniká:
tvář Kristovu zří odtud rudě plát.
Své ruce matka prudce vztáhla k němu
a zesinala k smrti její líc,
a Magdalena rty své tiskne k lemu,
déšť perel padá s její zřítelnic...
Jen básník zřel pak: v luny záři bílé
stín velebný jak skvoucí prostřed stál
a probodenou rukou z hořké chvíle
ta srdce vzhůru sladce pozvedal.