„Zda máš pro mě odpuštění slova,
k Tobě zdvihám, Paní, ruce spjaté;
Tys, ach, matkou Jeho, – o rci, svaté
srdce Tvé, zda pro mě milosť chová?
Bys jen věděla, jak vždycky znova
v hruď mou bodá osten viny klaté,
co v mé skráně litou záští vzňaté
padla krev ta svatá – Ježíšova;
nuž, měj smilování, Matko, se mnou,
sluhou chci býť, kam Tvá noha kráčí“
a jí v slzách k nohoum klek’ a v pláči –
Úsměv plál jí v tváři září jemnou.
„„Hle sám krví smyl Tvou velkou vinu,““
děla, „„nuž, jdi v pokoji – můj synu.““