Cítíš, jak by pronikla tě míza,
jako oheň jde to spletí cév,
a jak spadá s tebe vetchá říza
staré viny, proudí nová krev!
Zmizela ti s očí kouzla svůdná,
čistší se ti jeví vůkol svět;
jak by našla noha tvoje bludná
pevnou cestu, vzpružila se hned!
Jak by oblaka se prolomila,
slunce úsměv na tvou cestu pad’;
vrátila se k tobě radost, síla,
jiný jsi, než byl jsi posavad!
Prostřed světa, prostřed jeho ruchu,
který slyšíš kolem sebe hřmít,
jako zázrakem to ve tvém duchu
rozprostřel se božský mír a klid!
Jako po koupeli duše čistá
zavoněla sladce nad balsám;
nevíš ani, oblékl jsi Krista,
žiješ ne ty, v tobě Kristus sám!