Hle, trosky chrámu! Sem čas přišel v běhu,
ten sluha věrný vezdy svému Bohu;
chtěl brány otevřít ven pod oblohu,
by Pán moh’ vejít, zakotvit v tom břehu.
Hned všecken zazářil ve slunce šlehu,
stín, jenž své vlajky věsil v každém rohu,
pryč zvedl se a okřídlil svou nohu.
A Bůh zde zased’, v tváři jas a něhu.
Však lidé děli: Není tu náš Bůh;
a jinde stavěli své chrámy znova,
ta chmurná sklepení a mramorová.
I cítila zem těžký Bohu dluh;
keř růží k oltáři mu z jara postavuje,
a v květech jeho krve obět obnovuje!