Kdo jest ta, která přes poušť stoupá tiše
jak vonný proutek dýmu kadidla,
lem řízy její jasným vzduchem vlá,
jí v ústret otvírá květ vonné číše;
paprslek hvězdný nad čelem jí výše
tak bájným kouzlem jako v snění plá
a jak se zvolna pouští vznášela,
ta zdála se býť květnou nivou spíše;
kde křoví bylo jaké, s jeho snětí
z hnízd vstali ptáci, začli tklivě pěti –
i hrudí mou to tajuplně chvělo...
O znám Tě, zjeve sladký, plný vůně,
Tys, po níž práhne srdce mé a stůně
a hymnou lásky teď se rozvučelo.