Bludištěm hříchů tapám, ó Pane! Cos jako bázeň mne úží, noha má každý okamžik stane; nevím, zda k boji se vzmuží.
Síla má chabne, z dlaně meč padá, z levice štít mi kles k zemi; chrabrosti květ mi ve prsou zvadá, k nebi zrak třeští se němý.
Přede mnou propasť, kolem noc tmavá, v bezdnu kdes cesta se ztrácí; pochybnosť chmurná v duši mé vstává, poslední naděj se kácí.
Což není pro mne více juž spásy? v úzkosti ret můj tak vzdychá – tu blesknul kříž tmou zářivé krásy, tvář Krista, zdá se, že dýchá;
před její jasem prchá stín, mlha, a jak se zdvihá skráň bledá, hle, kterak krve perlami zvlhá; zrak Jeho zvolna se zvedá.
Pohledl na mne: ó co v něm chvělo, předtucha ráje, ach, eden... v slzách jsem sklonil k podnoží čelo, neznámou mocí jak veden.
Horečně tisk jsem žhavé své skráně na kříž ku nohám v bolu, slzy mé mísí s krví se Páně – Ten ke mně sklání se dolů.
„Synu můj!“ šeptal, „vytrvej vezdy, zmužile kráčej vždy k předu. Já ti vstříc vzplanu, nechť hasnou hvězdy, přes hory já tebe svedu.“
Tu silen vstal jsem, do noci kráčel, přede mnou kříž planul svatý, a když sklon cesty v propast se stáčel, přes ni se v most sklenul zlatý.
A s něho manna v duši mou padla, kdy hladem znaven jsem hynul, žízní-li sprahlá duše zas vadla, s něho se pramen mi řinul...
Ó kříži svatý! Plaň mi tak stále, poslední stín mizí z nitra; štěstím, ach, spit jdu za Tebou dále a v srdci – červánky jitra.
Cookies on Poetry Cove