Ó moci čaruplných slov, ó sílo!
ó tvůrčí „Buď!“ jež se rtů lidských hřímá:
chléb, který ruka moje chvící třímá,
v něm cítím veliký tep, jak by bilo
v něm srdce, které světy obejímá.
Jak slunce večerní v hloub moře vchází
a vlny hoří rubínovým žarem,
hle, nebes záře prosvitá tím tvarem,
co perel řad se kolem stkvoucí sází
a svítí nevýslovným ráje čarem.
Jas roste víc, v něm duše má se topí
jak hvězda ve záplavě zóry stkvící,
v něm jak by roztál plamen bílých svící
a kanul na zemi a šlehal v stropy,
jsou stěny břeh, kam bije tryskající.
Hle, moře světla; každý paprsk světlý
jest peruť anděla, jenž v kruh se tísní,
jak vůní vása plní se jich písní
to ticho zde, kam s prahu nebes slétli
ti bílí strážci edenu – tak přísní.
Zrak nezvednou, se chýlí k zemi
jak čisté lilije se sněhem květů,
já cítím kouzlo úsměvu s jich retů,
jak kryjí tvář svou v žasu perutěmi,
já cítím požár lásky jich a vznětu.
A strach mi náhle schvátí srdce celé;
kdy cherub uklání své hlavy v mdlobě,
kdo směl by z tvorů, Bože, patřit k Tobě.
Ó lásko, srdcí lidských archanděle,
vstaň z hloubi a mé zastři oči obě!