Jest lásky zář, co ze Tvých rysů dýchá,
jest tichý soucit, smír a odpuštění;
má duše sprahlá žitím v podjesení
jest lačná ho a po něm tklivě vzdychá.
O před Tebou hned každá touha ztichá,
noc zoufalství se nachem zrůmění
v den víry, naděje, vykoupení,
jak chmúra prchá pochybnosť kam’s lichá.
Chci dále žít! v Tvé lásce dost jsem silen,
nad brázdou svojí třebas k zemi schýlen,
to břímě žití nésti bez reptání.
Nechť krvavý pot chví se na mé skráni
a noha potácí se v těžké mdlobě:
ó vím, to cestou nejlepší jest k Tobě.