Ó lilje mystická, jež věčně otevírá
svůj bílý, netýkaný květ;
dech hnití pel a svěžest se všech stírá,
jen před tvým zaráží se zpět.
Schne život na dně poháru a zmírá,
v němž rozkoše můj vypil ret,
host příšerný jsem zůstal, až noc čirá
mě volá odtud ven: pojď hned!
V tmách hrobových, kde všecko setlí,
jen ty svůj budeš zdvihat kalich světlý
z mých ňader rozhlodaných stěn;
má duše odhalena vyjde ven
a vypuzena hnitím z tváři siné,
pak na tvém květu bílém odpočine.