Jen ruku pevnou, k nebi zrak;
ať tělo k zemi chce, duch do oblak.
Jest život tvůj vždy roven moři;
ó, bdi jen! ať se v hloubi neponoří
tvé štěstí – slabá loď!
Jest štěstí pýr, jejž pták do hnízda vnes,
jej vítr zítra smete, bouře dnes;
nuž nejdi tam, kde vítr věje,
kde zmítá bouř, jež sluje beznaděje;
je skryj, v hloub ňader vhoď!
Ó, srdce jako vesny poupě jest!
až přijde slunce, bílá záře hvězd,
pak citem tknuto otevře se
a z hloubí jeho hlas zní, jenž se třese:
„v mou náruč, dítě, pojď“!