Teď stíny noci táhnou ulicemi
jak tlupy nepřátelských žoldáků,
již kroky bezhlasnými jdou a němi
a podobni jsou v tichu přízraku.
Už naplnily spící město celé,
jich tmavé všude vidět chocholy
a přepadají chodce osamělé
a všecky bdící, ať jsou kdokoli.
Jak po řebříku po římsách se šinou
až k oknům do závratných poschodí,
a hledí na mne s šklebnou pantomimou,
můj úděs bledý jak jim lahodí!
A vnikly ke mně v cely tiché stěny,
jak nepřátelskou tvrz mne svírají;
jsou meče jejich k srdci napřaženy,
kde spící vzpomínky se skrývají.
Vím, probudí je zase v okamžení,
jich víno smísí v kalich se žlučí
a v smíchu podají mi k opojení,
než na vždycky mé srdce umučí.
V té těžké chvíli zvedám k nebi zraků
a ze mračen sem luna probledla;
jak by se naklonila ze oblaků
tvář Krista v umírání ubledlá.