Spí radost, dřímá také žal,
tma visí s oblak dolů;
svém anděl po úkolu
snu křídla nad svět rozepjal.
Je chvíle čisté modlitby;
ty cítíš růst ji v duši,
neb nic jí neporuší,
vzdor pýchy, ani pochyby.
Až cit tě náhle překoná,
spne ruce tvoje dětsky;
vyříkáš zase všecky,
z mladosti jež tvé srdce zná!
Jak tě to s žitím smiřuje,
mateřskou rukou hladí,
uštknutí léčí hadí,
že v posled blahoslavíš je! –
Ó noci těšitelko ty,
co sejmeš s duše tíže
a jak nás k tobě víže
los našich hrobů temnoty!...