Nikdy!

Svých pyšných nadějí jsem lustry zlaté zhasil a smutku černým závojem i srdce stěny jsem zastřel – chrám, jenž od Boha jest opuštěný a není Messiáše, jenž by ho víc spasil.

Snů měkká ruka na mou víc se nepoloží a teplo její žilami se nerozleje, zvon tepen mraky kol víc v dálku nerozvěje a dumat nebudu víc lásky u podnoží.

A citů sladkých do lázně víc nesestoupím, kde vonných mýdel růžová se pěna ssedá, v par musselin má bolest zahalit se nedá: ten krve květ já ze svatyně nevyloupím.

Do sadů tichých rozkoší juž nezabloudím, kde sněžné růže zkvétají jak z liljí běle a lilje nachové jak růže zkrvavělé, rtům úsměv sinalým víc nikdy nepřiloudím.

Jdu v soumrak! v který kraj já více juž se neptám, své oko zrosené víc k hvězdám nepozvednu, zda k půlnoci blíž mám, či juž se šeří ke dnu, plá zora na vrších – v dík slova nezašeptám.

Ó dětství chlumy, kam víc juž se neobrátím, kde obraznost plá červánků zář na východě, k tvým břehům drahým běh své neotočím lodě, v tvé nivy bujně kvetoucí se nenavrátím.

Dnů řadu, jež mi zbývají, já chladně svážím, na vahách resignace, kam je kladu přísně, juž neokusím sladkostí víc z pláství písně, svých tužeb žár ve vlnách rytmu neovlažím.

Ať prach můj zaletí až ku věčnosti bezdnu, můj zasmušilý duch se více neroznítí; jsem jako puklý zvon, jenž dá se ještě slíti, však tón tvůj ztracený – ó srdce – nenaleznu.