Tu ticho jest a setmívá se,
do klenby roste stín;
loď chrámu, cítím, tiše kolébá se,
mystických padá do hlubin.
Své dlaně spínám v skroušenosti,
lamp zlatých září pět;
pět panen neviditelných vstříc Hosti
v tom přítmí slyším přicházet.
Juž přijít musí v okamžení,
dech tajím, duše strnula;
teď v světla mdlého sladkém zavlnění
se rouška tabernaklu pohnula.
A srdce sevře sladká touha,
do závrati sladčí cit:
teď lávy tajený proud léta dlouhá
se musí žhavý provalit!