S břežanských lesů patřím ku Zbraslavi
úvalem roklin, porostlin a skal;
čarovný pohled! Krok se pozastaví,
jak by se do srdce Čech zadíval.
Také tak věncem horstva objímána,
po nichž to šumí rozevlátý hvozd;
sluneční úsměv políbí ji z rána,
v hor prsten zasazenou jako skvost.
Tak tiše oddechuje, něžná, snivá,
pod blankytem jak křídlem anděla;
miluje mír a práci, kterou tklivá
by píseň rodná doprovázela.
Však marně hledáš růže Nerudovy,
jež by ji kol dokola věnčily;
vyhnaly posud jenom do trnoví,
snad jsme se z lásky záhy vyžili!
Pryč s nenávistí z našich českých hrudí,
pryč proti bratřím se msty odvetou;
pryč se sobectvím, které v srdcích studí...
Víc lásky! – a ty růže pokvetou!