„Navrať se, navrať, holubice bílá,
tajemná růže ze Sionských hor;
hle, ve slzách se ztrácí vlhký zor,
jak po Tobě se duše roztesknila.“
Jak měsíc krásná jde má Paní milá;
jí vstříc zašuměl na Libanu bor,
výš z hvozdu pěli celý ptačí sbor
a v lupenech se rosa rozjiskřila.
V dál stíny prchly a kde dřív se tměly,
jen zlaté prouhy záříce se chvěly
a slunce zvolna z červánků se noří,
květ růží rudých hází v skály, tůně,
jde z aloë a myrrhy bájná vůně,
a srdce štěstím jásá, plane, hoří.