Vojáci, vojáci! naše drahé děti,
radost a pýcha je na vás pohleděti;
pěkně, ej, urostlí, javor u vody,
na vojnu jdou si, jak chodí na hody.
Vesele zpívají, čapkou zamávají:
„S bohem náš domove“, oči ohněm hrají,
„však my tě nedáme, pevný jsme hrad“,
krok jejich o půdu duní jako mlat!
„Jen ať se osmělí naše na hranice,
jen ať se odváží, buď jich sebe více,
sežnem je na zemi, smetem s podnebes
jako klas při žatvě, lehnou ani hles.“
„Pod naším praporem jako lvi se rveme,
jedno nám, vítězi, žijem-li či mřeme;
však prapor nad námi nepřestane vlát,
z mrtvých ruk za námi zachytne jej brat!“
„Vojenský život je veselý, nás řadí
pluk co pluk, co jich je, samí kamarádi;
hudby a pochody „ráz“ jdem, pějíce,
vyběhnou za námi, města, vesnice.“
„Ba i ten pohřeb náš v smutku veselý je,
hudba hra dojemně, četa mašíruje;
„civil“ se stavějí, panny suší zrak,
že jen ten mrtvý se sotva zdrží tak.“
„Nad vše pak krásnější, na válečném poli
hrdinně se zbraní padnout ve zápoli,
s ranami ze předu v reků řad se klást,
s vědomím: za národ, za svůj, za svou Vlast!“ –
Vojáci, vojáci, naše drahé děti,
radost a pýcha je na vás pohleděti;
jak panny urostlí, jabloňový květ:
„Pán Bůh vás provázej! na vojnu i zpět!“