NAŠE BUĎ!

Praho má, Praho, čarovná snů krásko! okouzlíš zraky, očaruješ hruď; ty naše pýcho, srdcí našich lásko, jak nemilovat tebe, nad vše, suď!

Jak bohyně se vynořuješ z řeky, z vln stříbropěnných naší Vltavy, v mlh modravých se vineš závoj měkký, než jitro královnou tě pozdraví.

Tak plná’s něhy, všecka ještě v snění, pohádky luzné opřádá tě dech; jak dítě usmíváš se v probuzení, červánky zrůžovělá po údech.

Když slunce vzejde, v zenit stoupá výše, jak koruny šperk plane nad tebou; tvá krása roste, rozhlížíš se v pýše, tak svůdná s majestátu velebou.

Vše leží vzdáno tvého u podnoží, vlož směle nohu svoji na jich šíj; slyš, chvalozpěvy jejich jak se množí: Buď zdráva, Kněžno, kraluj, věčně žij!

Je žezlem dlaní tvých věž strmá Víta, jak o trůn opíráš se o svůj Hrad; tvá věrná stráž, jak do pancířů skrytá: hle, Petřín, Vítkov tam, tu Vyšehrad!

Ruch města zdraví tě jak jásot davů, sta věží kyne, loďstev stožáry, jež shromáždila se tvém ve přístavu, tvé kráse připíjejí poháry!

A večer západu když sype růže kol skrání tvých jak věnec dokola, tmy samet hebký stele ve tvé lůže a baldachýn z hvězd s hora plápolá,

jak žádoucí jsi v siluetách štítů! vln toužným šumotem zní řeky klín, jak opěvali by tě sladce v skrytu tví bohatýři hrou svých mandolin. –

Ó Praho, jak tě milujem, tvé děti, ne, milenci spíš, na tě žárliví, ó kolikrát jsem stanul ve dojetí nad tebou, o tvou slávu bázlivý!

Praho, má, Praho, čarovná snů krásko, okouzlíš zraky, očaruješ hruď; ty naše pýcho, našich srdcí lásko: Ne, nepokoř se! Nikdy! Naše buď!