Jak z hloubi země divem vstal by k nebi
tajemný přízrak, Boží tvrz a hrad;
hvězd nad Vltavou zdá se přibit hřeby,
v noc když se pne, náš český Monsalvat.
Jak jiných světů útvar v svatozáři,
v němž skryt náš divuplný svatý Graal
a bleskne na purpuru na oltáři,
by vatrou mystickou v dnech těžkých vzplál.
Rytířští králi kolem spočívají,
sen jejich zaklet v svaté vidiny;
o polštář kamenný se opírají,
lev u nohou jim strážce jediný.
Tu vzpomínají na slávu svých činů,
v snách ještě jilec mečů stiská pěst;
v barevných oknech slunce do vavřínu,
hle, vítězné jim věnce zdá se plést.
V andělů dlaních jak by harfy vzněly,
národa, slyš, hřmít hrdou epopej,
tu z minula i, jež se ještě vtělí
a slávou nesmrtelnou zvěční jej.
Sem v dobách velkých slétá Holubice,
mystický pták ten s nebes oblaku,
jímž svatý Graal hned vzplá jak klenotnice
a plní zemi kouzlem zázraku.
Neb srdce zapaluje v každé hrudi
a rekovnou hned činí každou pěst,
a mocné šiky jako ze sna budí,
za národ bít se na smrt, Otců čest. –
Kol tebe stíny rostou na zástupy,
že v pohádku se měníš vlající,
to země stráží kol tebe se kupí
tví Mučenníci, svatí Dědici.
Zřím na tě dojat v svatém vytržení,
jak strmíš k nebi, Vít a svatý Hrad,
pod tebou Vltava se v hymnech pění:
„Buď požehnán náš svatý Monsalvat!“