Co nám by život byl, ach, nebýt tebe,
ty dítě soucitu! Tys smavé nebe,
kam zraky vlhké obracíme vždycky,
v tmu zoufalství kdy rve nás osud lidský;
kdy na kříž trpkosti nás zvolna vbíjí,
nám neseš kalich, z něhož rtové pijí
zas nadšení a sílu, archanděle!
Kdy v boji věčném srdce klesá smělé,
tys štítem mu a pancířem jsi duší,
jejž rány nejtěžší pak nerozkruší;
jsi měsíce zář tichá, usmívavá:
ten z klínu noci jenom plachý vstává;
ó v jeho třpytu zkvétá vše: květ stlelý,
poušť mrtvá i ten hřbitov osamělý;
vše plno něhy, kam zář jeho padá,
a dokud noc – on nikdy nezapadá.