Vy lesy, utište své šumné lýry,
ať smutek jak stín nesměrný a širý
dnes lehne v hloubí vám;
své zastavte, vy proudy, zpěvné zdroje,
nechť bolesť veliká a bez úkoje
vám padne k hlubinám!
Ach, uzamkněte svoje vonné rety
vy, s bledým poupětem, ó tmavé květy
a s rosy krůpějí;
zpět vraťte se v svá, ptáci, hnízda tichá,
zda slyšíte, jak u vás vítr vzdychá
než jindy smutněji?
Ne ruměncem, ať krví Východ zkvete,
své mračné perutě, ó rozepněte,
vy vzdušná oblaka;
v plášť mlhy zahalte se němé hory,
ať moře utiší svých hněvů vzdory
pod křídlem bouřňáka!
On v hrobě spí! Jenž život dýchá všude:
v blesk, jenž plál oblohou i v květy rudé,
jež hoří ve trávě,
i v hnízdo orla na skal ostré stěně,
v strom, nad propasť jenž chýlí zamyšleně
skráň v poupat záplavě.
Spí! shasněte, vy lampy nebes stkvoucí,
ó hvězdy, co v tmy vnoří slunce žhoucí
svou zářnou pochodni!
pak v stínu, v tmách, jež míhají se plaše,
kéž plá u Jeho hrobu srdce naše
jak lampa náhrobní!