Tak v pevném postoji! a zraky sokolí
daleko rozhoď do šíře i dáli,
zbraň stiskni mužnou dlaní, v pažích z oceli;
vidíš tu zem, již Otcové ti dali?
vidíš ji, do hor věnce půvabnou se klást?
znáš ten cit, jenž do srdce se krade: Vlast!?
Na stráž!
Zrak vlhký blahem objímá tu krásu krás,
co sladkých vděků jejích srdce víže,
když obemží ji rosou první jitra jas:
jak nad milenku tvou je tobě blíže,
nad matku, jež tě nosívala pod srdcem,
ba, nad poklady světa všechny, je ta zem:
Na stráž!
V červáncích hoří-li, svých Otců vidíš krev,
jíž dětem svým ji draze vykoupili;
a nebetyčné hory, slávy její zjev,
jak do hvězd až ji k nebi vyvýšili;
kde klasy vlní se, tam padal jejich pot
a z jejich prachu tvůj se pozved’ slavný rod:
Na stráž!
Tam na skalinách bory šumí, slyš!
Svobody píseň dávných od staletí
a vody po lučinách hučí, hučí. Bdiž!
ať dáš ji v dědictví zas volných dětí!
jak v sadě květ se skvěje po ní na sta měst
a vísek do tisíců – zemský ráj to jest:
Na stráž!
A tomu ráji naroubovat dvojí tvář?
a zem tu ve dví štěpit chtěl by kdože?!
Ty, jenž’s nám Svobodu dal věnem, také dař
nás úctou k sobě, Svobody ty Bože!
Ať rájem tím řeč jedna věčně hlaholí,
ta naše. Naše! Hoj, ó junní Sokoli:
Na stráž! Na stráž! Na stráž!