Má poupátka, vy miláčkové moji,
vždy v smutné chvíli k vám se zadívám,
jak tulíte se k sobě, co já sám
jdu životem vždy pohotově k boji.
Váš dlouhý vlas vlá na malebném kroji,
ten jeden jako stkvoucí zlata plam
a druhý roven noci temnotám,
když zádumčivá nad horami stojí,
co ručky vaše jako maně pouze
se tisknou vroucně, hlava u hlavy,
a na rtech bloudí úsměv dumavý.
To rád bych věděl: kam as v sladké touze
teď k letu duše vaše nevinná
v tom úsměvu svá křídla rozpíná?!