Slunce vše se rozplýtvává,
„Krásné jsem!“ chce ujistit,
„pohádka jsem byla smavá“,
vděčnosti chce budit cit.
Co nám dalo žhavých květů,
ovoce nám vrší klín,
a co krásných snů a vznětů
vdechlo srdce do hlubin!
Zahořely jeřabiny
korálů jak vzácný skvost,
po stráni a na skaliny
vřesu dalo ještě vzrost’.
Dojímá nás při loučení,
když se rozhlížíme kol:
jak ta jeseň všecko změní!
předtuchy tě zmrazí bol.
Co tu vidíš krásy jatě,
všecko skosí zimy chlad
a mráz; láska Boží ta tě
nepřestane nikdy hřát!