Na Golgotě.

Jak jiskra v popeli zář slunce v mracích hasla, kde jaký stín z dna roklin, z propastí hned vstal; to křídla satana se ve oblacích třásla, jež nad zemí zas ze sna vzbuzen rozepjal,

že starý hněv a vzdor mu v nitru znovu vzplál, ryl vrásky – chmury těžké na prokletém čele; a pod křížem lid sytý pomstou jásal dál, že ruce jeho Božství stupit dost jsou smělé,

a padnul stín i ve tvář Boha – Spasitele! Slyš! „dokonáno“ volá Bůh a s kříže vzhlídá, pak hlavu sklonil, úsměv na rtu zvolna has; „ó dokonáno“ nebe zemi odpovídá,

je opakuje hora hoře zas a zas; v tom z těla Spasitele tryskne žhoucí jas, jímž každá krůpěj krve jako rubín hoří, plá z každé rány v Božském těle, z mrtvých řas,

jím každý hřeb a každý trn, jenž v skráň se noří, teď svítí, září, plane jako tisíc zoří. A satan bleskem jeho tknutý z nenadání zas v temno klesnul zpět – byl velký jeho pád!

s ním v propasti se bezdno řítí, sklání i stínů chmurných, těžkých nekonečný řad – teď na skráně se dumné země s kříže klad’, jí dotknul se, hned celá tajemně se chvěla;

květ každý, co jich měla, na ňadrech jí svad’ a hory třásly se a chvílí s jejich čela jak slza kamenná v hloub puklá skála sjela. Tam zašlých hrobů tknul se jenom zlehka, v taji,

kde v mrtvých hrudích zhasly svaté zápaly; hle, pod ním s rachotem se mocně otvírají, kam dlouhých věků rozpoutané přívaly své runy smutné – prach a popel, vepsaly:

ach, kam se jeho svatá záře jenom snula, tam bolesť, láska, soucit vroucí vzrůstaly... a padnul v srdce lidská – jako tvrdá žula, jež věky v nebe strmí – ta se nepohnula!