Let sedmnáct už přešlo, zrak se stáčí zpět,
nemnohých, ale těžkých, ale krutých let;
hořkosti kalich též jsme pili,
chce vzpomínat se v tuto chvíli:
co mohlo být, co mohlo kvést, co vzešlo;
co mohlo plody nést a – nepřineslo!
Však jsme! a mužnější je v srdcích našich ples,
jsou porážky i vítězství jsou také dnes;
jsou ztráty bolné, jsou i zisky
a kvetou města, kvetou vísky;
a nepříteli lest se nepodaří,
nejlepší vojsko naše – hraničáři!
Jsme tu! a svého nepopustíme ni píď,
a naše řeč tu zvoní a stráž její – lid!
zem naše! cítíme se doma
a lepší právo na ni kdo má?!
je posvěcena reků našich krví
a otců našich popel, prach ji mrví!
Hledíme budoucnosti svojí jasně vstříc,
mláď naše dovede jí životy i stříc’,
kouzelným slovem „Vlast“ se vznítit,
Slovanů předvojem se cítit,
kde stanuli Otcové jich stát i sami,
žít, bojovat i mříti hrdinami! –
Ty, Bože národů, svou milost dál i přej,
jenž z poroby’s jej zvedl, zaštiť jej;
čím’s chtěl jej v národech svých míti,
ať je! dej slávou se mu skvíti;
jak tkal jsi, dál tkej jeho epopeje,
ať po staletích velký, slavný zde je!