Čin mrzký, zbabělý a blasfemický, a bez kultury, pod každý mrav lidský! Jak smečka divá vpadli na Tvůj obraz, Matko, za šera noci, štítili se světla.
Ty s výše usmívala jsi se bolnosladko jak pravá máť, jež odpouští i synu pekla. „Mé srdce vemte“, tichounce Jsi šeptla – a sloup se pod nohou Ti řítí, láme...
ó hnus! Tvých dětí noha v prach Tě hnětla... Však čest Tvou, Matko, obnovit my chcem, my chcem: My přisaháme! Ó Polsko, Bogarodzica Tvá svatá,
viz, pod nohami bratrského lidu; ó Jugoslavia, posestrino zlatá, viz Majky blagoslavené své bídu; ó Korošci, ty zaplakal bys kněže,
ó Mahniči, Jegliči, velcí svého rodu, vy zhořkli byste s námi v dětí něze! Ach, s námi na kolena, zem tu zulíbáme, však čest Tvou, Matko, obnovit my chcem, my chcem:
My s vámi přisaháme! Ó Evropo, katolický světe širý, buď svědkem činu, pod nímž hroutíme se tak v hanbě kultury, jak v studu víry;
byl’s svědkem, jak jsme ve válčení děse Ji Kněžnou míru vzývali, k Ní lkali, když zatvrdli k nám císaři i králi. Mír dala nám – – Ó hanba toho činu,
my slzami se nad ním zalykáme, však čest Tvou, Matko, obnovit my chcem, my chcem: My s širým světem přisaháme! Váš drahý prach, vy naši otcové, já budím,
ať duch se vrátí k vašim mrtvým hrudím, již milí bývali jste Marji Panně, jak milovali jste Ji sami odevzdaně, vás volám, budoucí vy nezrození,
ať jde to s pokolení v pokolení a nevejde to nikdy v zapomnění, tož čin ten, pod nímžto se studem propadáme; však čest Tvou, Matko, obnovit my chcem, my chcem:
My s vámi přisaháme! Však pro nás, Matko, – tkvíš v Své vzdušné výši a záříš dále jak v Své jasné říši; Tvůj sloup se z našich srdcí pod nohou Ti tvoří.
Ty mstít se nedovedeš, jasné naší Zoři ó žehnej dál, Máť, jež vin nevzpomíná a mstí se dobrem, jež trn v srdce vtíná. – Až půjdem kol, v tom místě my se přežehnáme,
že čest Tvou, Matko, obnovit my chcem, my chcem, ať tři sta let, ať tři sta, trpělivě dočekáme: My přisaháme!
Cookies on Poetry Cove