My otroky?! Nuž ti, již zuby skřípí,
jimž výkřik pomsty zní chřest řetězů;
jich pohledy jsou zakalené šípy
a nedají spát srdcím vítězů.
Sen Svobody v nich ustavičně žije,
práv dávných zapomenout nemohou;
zpěv jejich je tak plný nostalgie
a konejší jím duši ubohou.
Zní v něze matky nad kolébkou dětí,
milencům vpadá mezi polibky;
i mužům na rty stisklé občas sletí,
když podvečer se sejdou pod lipky.
A vzdor v nich zraje! Neplazí se v prachu,
na čele mračno, zaťatou svou pěst;
a mají Mučeníky beze strachu,
ať zdeptáni, však netknutou svou čest.
Své mají Vůdce, Proroky a Reky,
již svědomím jsou, živou pamětí – –
Tak z sebe rostli jsme tři dlouhé věky
a vršili jsme krve oběti.
A přišel čas, kdy okovů jsme kruhy
rozbili, naplnili dávný sen;
my vyrovnali s tyrany své dluhy
a národ sebou sám byl vykoupen.
V něm pozdravujem svého Spasitele
a jemu věren každý pevně stůj!
Jha nesnesem už! Chcem své právo celé!
Jsme národ svobodný a svůj. A svůj!