Mráz dýchá venku a zde z kamen
žár milounký mě tiše ovívá,
jak cítil bych dvé drahých ramen,
dvé očí jak se na mě usmívá –
až v nitro šlehnul touhy plamen;
tak v strže skal proud z jara bouřívá,
v mé srdce snů se řine pramen;
jak v slunce žáru v něm se rozplývá
mráz...
Nechť minulosti hrob vás ukrývá,
a věčnosť klade na vás kámen,
ó snové, mládí druži zářivá,
přec člověk cítí, vámi zmámen
vlát Vesnu, kde už teskně zachvívá
mráz!