Dohřměla bojů děsná vřava,
v červánků krvi hasne den,
na poli vedle hlavy hlava,
kraj v krvi lidské zatopen...
Tam kalné oko otvírá se
a siný hnul se zvolna ret,
jak trávy tichý šelest v hlase
modlí se ještě naposled:
„Buď požehnána, Vlasti moje,
ty drahocenný kraji Čech,
rád dávám za tě vše, mé co je,
a světím poslední svůj dech.
Pod praporem tvým plápolavým
v boj hřměl jsem vždycky dítě lví,
nes’ smrt jsem našim vrahům dravým,
pro tebe umřít hotový.
V ty řady nepřátel my hnali,
legie smrti, děti Čech;
my za Svobodu bojovali
a mřeli v tisících a stech.
Však v boji také vítězili,
neb, Svobodo, tvůj zítra vzejde den.
Výš prapor červený a bílý,
jím světu den tvůj vykoupen!
My byli předsvit tvého rána,
tvou branou naše rozstřílená hruď;
tou krví její vykoupána,
Čech věčným údělem ó buď!“ – –