Tak pomalu se dní, tak hrůzně, šeře,
oh, požehnaný, vizte, jenž se béře
všem jiným den, všem vytoužený,
ať jedním proklat, tisíci však pozdravený.
Jak zápasí s tmou noci: kde jsou meze!
jde šerý, strhaný, jde nevítěze:
má cáry nočních mlh, hle, na své tváři,
mši černou bude mít dnes při oltáři.
Tož za mrtvé! co dnes mně odumřelo!...
Květ zavřel se a sklonil svoje čelo
a motýl křídla zdvih’, však těžká byla;
jej k zemi srazila a unavila.
Pták schoulil se v svém hnízdě němý!
Hoj, jakýs prokletec jde po té zemi;
i slunce zastřeno se čehos hrozí:
Jest poprava! v čís srdce bijí bozi.
Až vykrvácí, zas kraj smát se bude,
zas život kypět, hymny hřmíti všude...
však sestydlý vzdor zkalených těch očí
ten stkvoucí Majestát už nezotročí!