Monolite, pyšný monolite,
jak mě drtí hrouda tvojí síly,
když se zvednou pohledy mé skryté,
cítíš, obdivem jak zrovna šílí?
Jak se hroutím ve prach, Goliáši,
malý David s prakem z ovčí kůže,
majestát tvůj jak se v oblak vznáší,
strachem z tebe člověk zajít může.
Záříš tady, symbol velemoci,
za dne chodí slunce, než den povad’,
sem se závistivě dívat, v noci
přijdou se zas hvězdy obdivovat.
Ba, ten měsíc, pyramidou zmámen,
že je někde v zemi faraónů,
zasedne si svrchu na tvůj kámen,
do královských vhlížet do salonů.
Což až hvězda pěticípá s výše
zasvítí jak hvězda tříkrálová
přes moře až šířku v dálné říše,
do země až lidu Jehovova!
Ne tři králi! celé karavany
seběhnou se, velbloudí tvář němá,
jak v zem zaslíbenou, rozbít stany,
celý národ od Jerusalema!