Ó Kriste!
Až nyní před tebou stanu
zkalena života plísní,
ať nejsou soudové tvoji
nade mnou přísní!
Kéž pomníš zápasů trudných,
co slz zrak bezesný prolil!
kdo více bojoval, než v hřích
přemožen svolil?
Ach, vzpomeň divokých vášní,
žárem jež nitro mé sžehly,
nežli mě ve mdlobách smyslů
pode jho sehly.
A pomni bolestí potom,
zoufalých lomení rukou
i hlasů výčitek drsných,
jež byly mukou.
Těch vzdechů za temných nocí,
jimiž jsem lože své stlala,
když viny příšera z hlubin
před oči vstala.
Pro vroucí modlitby všecky,
jimiž ret do noci vzlykal,
kdy s kletbou na vždy se všechněch
rozkoší zříkal.
Pro všecka trýznění, posty,
jimiž jsem smysly své spjala,
když jsem se v šílenství o své
spasení bála.
Pro tvoji matičku sladkou,
kterou Syn miluješ vřele,
kterou jsem vzývala vroucně
v hodinách žele.
Pro svaté nadšení lásky,
že’s pro mne v kolébku vstoupil,
pro tvoji na kříži muku,
za niž’s mne koupil.
Pro tiché modlitby matky,
v nichž ruce k nebesům spíná,
s důvěrou v nevinnost jeho,
za svého syna.
Pro touhu bolestně sladkou,
kterou teď šíleně hořím,
s kterou se v bázni a děsu
před tebou kořím:
Ach, pro zvlnění citů,
jež nitro prolévá zticha;
každé to zachvění v hloubi,
jež k tobě vzdychá
Eleison! Eleison! Eleison!