Mne přitáhni svou láskou neskonalou,
mé srdce podrob – svaté násilí;
v mém nitru divoce se všecko sváří
a vlny vášně zas mě zalily.
Jen vzchopím se a zase zpátky padám,
když zajiskří tvá hvězda nade mnou;
svá křídla měnivá a temně stkvoucí
hned hříchy v posměch v obzor protáhnou.
Mě mýlí hlas tvůj laskavý a vlídný,
své písně svůdné hned v něj přimísí;
mě usmrcují jejich žhavé tóny,
tvá milost-li mne nevzkřísí.
V dnech smrtelných se stále zjevuješ mi,
loď zlatou vezeš v dálku ku břehu;
mnou touha po tobě vždy zalomcuje,
za tebou prudce vzletět – nemohu.
Vím náruč tvá, tvé silné obejmutí,
dech slova tvého sladký na mých rtech,
mou bytost stvořily by divem novou,
a čistou – jen ji vlídně rozkvést nech.
V mé hloubi všecko volá žhavě k tobě,
svou všecku bytost k tobě přichýlím;
jen přitáhni mne láskou neskonalou,
mé srdce spoutej – svatým násilím.