Mně nechte ji tu lásku ostýchavou,
to pozdní poupě schnoucího už keře,
tu hvězdu padající nocí tmavou,
jest zmar cíl její, kam se stkvoucí béře.
Ó stéblo v běhu vln, jež ruka chytá,
květ, který vítr zanes ve skal srázy;
ó jitro, bázní chvějící jež vítá,
když po paprscích bílých k němu vchází.
Lží blátem, hany neházejte po ní,
ať nestřísníte její něžné listy,
dost proudem slz mých už se k zemi kloní,
mně nechte aspoň její obraz čistý.
Jsem zmírající, jenž se v okno dívá,
kde snivé jaro v tmavých růžích kvete;
sní blaze chvíli, jež mu k hrobu zbývá:
dík chcete-li, to okno nezastřete.