Ten pohled kouzlo jedinečné
a srdce vždycky uchvátí,
z Vltavy slyšet hlasy věčné,
jež svádějí tě dumati.
Je Praha v mlhách, propadla se;
jsou mlhy za rám napjatý,
kde rýsuje se na obraze
stín Prahy panoramaty.
Jak z minulosti vyvstaly by,
se šeří Víta monastýr,
hrad královský a Petřín libý,
kol střech a štítů pestrý vír.
Co zdola vlny vyprávějí
dob slavných předků děje ti
nad letopisy dojemněji,
že bráníš marně dojetí!
Jak je ti svatá tvoje Praha
a v kouzlo své tě zapřádá,
až srdce uvěřit se zdráhá,
že slunce její zapadá!
Pochybovačnou víru křísí,
naději slabou rozvíjí,
slavnější ještě, než-li kdysi,
tvá láska jen že stvoří ji!
Že zaskví krásy její síla
a sáhne v oblaků až šeř,
že předčí, co báj o ní snila –
jen Prahu miluj, doufej, věř!...