Před čím pohledem jste se zazelenaly,
stráně, ó keře srázů, vrcholy stromů?
Jakou touhou rozkvetly klíny tvé, ó země?
Jaké to štěstí přišlo do vašich domů,
mírem že dnes dýcháte zevšad vroucně ke mně?
Lačný nastavím holé svoje dlaně,
duši jak prázdný kalich nakloním žízně,
pod okna vám při hodech postavím se tichý,
ať jako paprslek slunce do tmy mé trýzně
květů vašich zapadnou jas a barev smíchy.
Jako bělostné roucho rozestru ji,
chudobou potrhané na mnohých místech,
zachytím-li drobty jen k nasycení svému,
mannu, jež jako rosa leží vám v listech,
mír mé duši nemocné, ó jak vděčný vemu!