V neznámém oceanu Ostrov pluje,
stříbrné vlny břehem hrají;
tropické květy rudnou údolími,
balsamu vůně vydýchají.
Jak oblouk z safíru a triumfalný,
obloha nad ním rozklenutá;
v tisících rudé její lampy věčné,
tam visí, slunce nepohnutá.
Pod jejich jasem den vzrost’ do věčnosti,
v purpuru nejdou rozednění,
a hvězdnatý stan noc tu nerozpíná,
v slavnostním večer sešeření.
Tam Vrchu nejvyššího na oltáři
trůn liliový v zář se ztrácí,
jak vlny bílé kloní se a pějí
Andělé kolem v adoraci.
Milenec duší sní tu božské krásy,
v horečné touze po nich práhne;
v pohledu sladkém síla milování
magickým kouzlem k sobě táhne.
Stigmata lásky z těla planou žhavě,
opály z rukou, nohou hoří;
a Srdce otevřené vroucí touhou,
se z hloubi nitra, plamen, noří.
Tisíce duší tiskne v přiblížení.
sem v Srdce žár je ponořuje:
křtem krve mystickým je světí,
k šílenství Kříže rozpaluje.