Kdy člověk v pýchy odboji
se hříchem proti tobě týčí,
tvůj Majestát si osvojí,
tvou silou svoji mdlobu líčí.
Tvá pomsta stojí na skoku
a sotva okamžik jen sečká,
ó marno jeho úskoku,
je na stopě vždy její smečka.
Kam vřítit se a kam se skrýt?
Psů vytí příšerné v sny vniká,
i pod paláce zlatý kryt
a v jasu slunce nezaniká.
A není náruč, není klín,
kam v klidu zabořiti hlavu;
jsou tady, tají se tu v stín
a srdce slyší jejich vřavu.
Jich drápy rudé, vzpřažené
se v nitro ostře zarývají,
jsou ruce marně vztažené,
rty vyschlé marně zaklínají. –
Však v slzách hořké lítosti
když s láskou k nohám tvým se shroutí,
tou veden ještě žádostí,
se dětsky k tobě přivinouti,
Ó sladké kouzlo proměny!
Kam zašla pomsta tvoje žhoucí?
Hle, koho na trůn vznešený
ty zdviháš k sobě, Všemohoucí!
Ty člověku jdeš láskou vstříc
a vraceného vineš úže,
boj bolestný už není víc,
zde sladce odpočinout může.
Ó záhady, ó tajemství,
ó marné jejich pronikání;
ó slunce, jež se věčně stkví
na lidském nebi: Smilování!
Ó jdem-li Pane, cestou zlou
a pomsta tvá nás lačně honí,
svou náruč rozpni otcovskou,
ať v pláči vrhneme se do ní.