Ó bratři neznámých krajů a dálí,
od břehů ku břehům, od moře k moři,
v jichž srdci rovný mně lásky žár pálí,
jichž zraky upřené k jediné zoři.
Vy, kteří nesete v hlubinách duše
to stigma nebeských dědiců, synů,
a tíhou trápení v blažené tuše
vykupujete svou minulou vinu.
Ó bratři, najatí na trhu žití,
vyslaní na jednu vinici spolu,
pod jednou klenbou, s níž krutý žár svítí,
pod jedním zákonem muky a bolu.
Však s jednou nadějí zářivé mety,
s tušením věčného mládí a jara,
kam duše uniká prudkými vzlety,
ó tehdy, když to v ní dětství snem hárá.
Teď, kdy se rozvlní milosti moře,
s oltáře když trysknou zázračné řeky,
uzdravující zdroj pro vaše hoře,
pro vaše bolesti balsamné léky.
Mých rukou sepiatých prohnuté dlaně
kéž jako škeble v ty hrouží se zdroje,
vám schladit na chvíli sžehnuté skráně,
zbrocené dokola perlami znoje.
Mé ruce sepiaté, studánky svěží,
pít nesou, v života poušti kdo prahnou,
v nich manna nebeská pokorně leží
pro ty, již mrouce dlaň dychtivě vztáhnou.
Na vaše krvavé rány a hlízy
s nich milost ať hojivá pramenem prýští,
do srdcí vyschlých jak zachvění mízy
ať tryská naděje úrody příští.