Nech mi tu lásku v život můj pláti,
andělem nebes po bok mi státi,
propastmi bludu, nevěry vést,
v duši mi zvonit edenu zvěst.
Ať mi tu stezku ku ctnosti zlatí,
důvěry úsměv na rty mi vrátí;
v duši-li zvadlý květ jaký jest,
ať mu dá rosy, by mohl zkvést.
Ona mi blahem, úsvitem ranním,
stříbrem je snů, jež slétly k mým skráním,
paprsků zlatem, tajemnou zvěstí,
v myšlenek květu sněhovým pelem,
zářivou hvězdou v obzoru ztmělém –
ó Matko, slyš! – je všecko mé štěstí.