Mé srdce ranila jsi, svatá Paní,
z mých víček prchá v noci každý sen
a den jde kolem v stínech zahalen,
co po Tobě tak toužím bez ustání.
Jak byla bys, ach zlatokvětou plání,
kde myrrha rosou kane na lupen,
kde vůní dýchá cedrů štíhlý kmen
a slunce září v ustavičném plání.
Tam půjdu, v nitru nesa snů svých vesnu,
v mech hebký na břehu vod živých klesnu
do stínů vlhkých pod strom granátový,
snad šelest jeho o Tobě mi poví
a květ-li s něho padne na mě v snění,
to bude jak Tvé s nebe pozdravení.