Mé lásky nebe hvězd má skvoucích pět,
na srdce mého vzešly azuru;
tak rudě září, každý hádá hned,
že brodily se v krve purpuru.
V mé zahrádce pět sladkých růží je,
mých myšlenek les vůní provály;
nach rudý všecky temně barví je
jak, Ježíši, tvůj šarlat schátralý.
Pět slavíků – v mé duši pěje chór,
z hnízd ran tvých, Kriste, ulétly;
já naslouchám jim v dumě bled a chor,
mé city v mramor časy uhnětly.
Pět životu, ó Bože, chtěl bych hned,
těch růží vůni ssát bych nemíjel;
v hvězd lesku zářit se a srdcí pět,
bych vzdechem slavíků je opíjel.