Mé lásky nebe hvězd má skvoucích pět,
na srdce mého vzešly azuru;
tak rudě září, každý hádá hned,
že brodily se v krve purpuru.
V mé zahrádce pět sladkých růží je,
mých myšlének les vůní provály;
nach rudý všecky temně barví je,
jak, Ježíši, tvůj šarlat schátralý.
Pět slavíků v mé duši pěje chór,
z hnizd ran tvých, Kriste, uletly;
já naslouchám jim v dumě bled a chor:
mé city v mramor časy uhnětly.
Pět životů, ó Bože, chtěl bych hned,
těch růží vůni ssát bych nemíjel,
v hvězd lesku zářit se; a srdcí pět,
bych vzdechem slavíků je opíjel!