Nad vírem světů schýlen jsem se díval
v tu propasť lidských srdcí; jak se chvějí,
já slyšel stonem vzdechů, beznadějí
a utrpení, jak v nich hřímá příval.
Hlas jejich v jeden výkřik divě splýval
i bouři překřik’ a jak nad peřeji
se moří vznášel mračna pochmúrněji
vždy výš – kraj celý víc se stmíval.
V mou duši bolesť nevýslovná lehla –
Tu náhle mračnem tím zář jasná šlehla,
zem chvěla se – a hlas Tvůj, Matko, sladký
já slyšel znít: „O vzdechy, srdcí stony,
zas klesněte zpět v ňadra co květ vonný.“
Hle! deštěm zlatých růží letly zpátky.