Jakoby svit a kolem Tvých skrání
koruna z trnů, tak se mi zdá,
pod její tíží hlava se mdlá
na rámě Jana ve slzách sklání.
„Ó vy, jenž jdete kol těchto strání,
zda vaše bolesť větší mé, zda?“
slyším Té, matko, šeptať, kol jda
a z oka tryská slzí proud maní.
Ano! o Matko, co jsou mé žaly
jak jarní bouře, jako stín malý
který mně náhle přes cestu pad’ –
Ó půjdu šťasten, nechť srdce kruší
bolesť a hoře; obraz Tvůj v duši,
nejtěžší kříž já ponesu rád.