Matičko moje, mám vás rád
více než celý Boží svět;
kdybych měl žíti tisíc let,
nemohl vás bych zapomnět.
Byl bych to žebrák ubohý,
matičko moje, nebýt vás:
srdce by žehal trudu mráz,
na rtech by úsměv smutně has.
Ať by mně žití oblohou
zaplál kdy zlatý štěstí svit,
neměl bych přece – teskný cit! –
komu své srdce otevřít.
A teď, kdy duši trnovím,
hořký mně smutek rozbodal,
neměl bych, neměl – jaký žal! –
kde bych se z duše vyplakal.