Jdou: z trnů koruny kol bledých skrání,
jdou, palmy nebes v rukou zbodnutých:
jak z těžkých mračen déšť ve blesků plání
jim hymny řinou z duší pohnutých.
Zem chvěje se, kam stoupnou, pod jich nohou,
vždyť pila kdysi krve jejich nach;
a nebe otvírá se nad oblohou
jak při křtu – Jordanu kdys ve vlnách.
Jdou, jako světlé visiony spějí;
v to sladké Kanaan jich bílý zjev
jde rudým mořem, kudy procházejí,
to není moře rudé – to jich krev!