Panenka bílá
k nebi kráčela,
cestičku jasnou
slzou smáčela.
Na brány nebes
tiše ťukala;
ťukala tiše,
vroucně volala:
„Otevřete se,
brány nebes hned,
vydejte spásu,
hyne všechen svět.“
Panenko, nelze
nám se otvírat,
leč ty bys chtěla
Máť se Boží stát.
„Nemohu být já
Boží rodičkou,
jsemť jenom Jesse
dcerou chudičkou.“
Pokora tvoje,
víc než majestát,
jen ty se můžeš
Matkou Boží stát.
„Nemohu, ach, já
Matkou Boží být,
čistotou srdce
chci ho věrně ctít.“
Čistota dražší
nežli nebes klín,
ty jeho matkou,
Bůh tvůj bude syn.
„Panenství pečeť
na mém srdci tkví,
nesmím já přijmout
Boží mateřství.“
Panenskou matkou
syn tvůj chce tě mít,
jenom tak může
lidstvo vykoupit.
Panenka klekla
u bran na zemi,
vydychla rdíc se:
„Tedy staň se mi!“
Jdou brány z kořen
a v nich Boží syn,
nejsladší Ježíš,
synek Mariin:
„Navrať se, Máti,
navrať, kde tvá zem,
já její spása,
nes mě pod srdcem!“