Na pouti života tys manny keř,
na cestě k vlasti zaslíbené;
ty díš: máš hlad? svou ruku vztáhni, beř!
keř manny jsem, vem s mého kmene!
Ten pokrm sladký je jak strď a med,
a zem ni nebe nemá sladší;
neb pod mým srdcem vyrazil a kvet’,
a na stůl oltářní se snáší.
V mých políbeních kdysi zrál a rost’,
z mých prsů mléka ssál svou vláhu;
on plodem byl, já jeho letorost,
kdy sedala slast na mém prahu.
A láska hořela mi vroucí ve zraku,
on sládl jejím na výsluní;
až uzrál posléz k tomu zázraku,
jenž světy naplňuje vůní.
Na stole mystickém je prostřen hod,
host sedni lačný k stolu tomu
a v hořkém vyhnanství jez sobě vhod,
neb v síle jeho dojdeš domů!